65DAYSOFSTATIC jsou kapelou, která k sobě poutá fanoušky post-rocku, atmosferické až scénické hudby a elektronických prvků. Bezesporu jde o nejvýznamější skupinou na tomto žánrovém půdorysu a stovky lidí, jež díky nim zaplnili pražskou Roxy, to jen dokazují. Tento večer byl však ještě přichystán (pro mě speciálně) velmi významný bonus v podobě australských postrockerů SLEEPMAKESWAVES, kteří celé představení otevřeli.

Krátce po osmé jsou sympatičtí protinožci na pódiu a servírují do velmi slušně zaplněné Roxy svůj materiál ze zatím posledního alba „...And So We Destroyed Everything“. Nasazení nemá chybu, kluci sebou interesantně házejí ze strany na stranu, aniž by to budilo dojem jakékoliv křečovitosti.

Jejich hudba sice nepřináší nic revolučního a z většiny těží z žánrových klišé, ale tato klišé jsou zpracována způsobem, který mě nijak neuráží, ba naopak. Jedná se o novice, od kterých si lze na poli instrumentálního post-rocku do budoucna ledasco slibovat.

Zvuk je těsně před pódiem celkový povedený, trochu se ztrácejí detaily kytar, ale celkový umělecký dojem je výtečný a i tak nějak uvěřitelnější a živočišnější než u 65DAYSOFSTATIC. Oproti hlavním hvězdám se kapela spoléhala hlavně na dvě kytary, bicí, basu a velmi úsporně používané samply, které tu a tam více prolezly ve formě smyčců nebo klavíru.

Krom skladeb z aktuálního alba jsem postřehl jednu novinku a skladby z EP „US“, jakými byly například „We Sing The Body Electric“. Mezi zlaté hřeby setu však patřila kompozice „(Hello) Cloud Mountain“ a zvláště osmiminutový opus „To You They Are Birds, To Me They Are Voices In The Forest“. S odstupem času zjišťuji, že set SLEEPMAKESWAVES se mi pod kůži zaryl dokonce hloupěji, než tomu bylo u hlavních hvězd večera.

Povím vám, nechtěl bych být technikem 65DAYSOFSTATIC. Takových věcí, které je zapotřebí správně zapojit, připravit, zprovoznit… technici se u této kapely rozhodně nenudí. Co mě však mrzí, je to, že jsem se chvílemi nudil já. Velká škoda, že kapela hrající tak scénickou hudbu, jako právě 65DAYSOFSTATIC, nemá připravenou projekci, protože koukat na něco podobného hodně přes hodinu se prostě moc nedá. Chybí charisma a energie.

Umělecký dojem mi lehce kazily samply. Chápu, že kapela, která má tak silnou symbiózu s elektronikou, se bez nich neobejde, a už jsem dost stár na to, aby mě nějaké elektronické prvky v hudbě urážely, ale vadí mi, když samply začínají dublovat živé nástroje přítomné na scéně. To byl leckdy případ Simona Wrighta, jenž si často s baskytarou mohl dělat, co chtěl, protože za ním duněl silný basový podklad ze samplů. Vzhledem k tomu, že jsem od jeho prstů stál jen pár desítek centimetrů, viděl jsem, jak „prasácky“ některé části hrál, protože se prostě mohl lehce spolehnout na to, že signál z basy ven prolézá minimálně.

V tomto ohledu zase musím vystřihnout poklonu před tím, že v mnohých skladbách ruchy a zvuky, které by jinde zůstaly na bedrech sampleru, hrají kluci živě přes loopery, krabičkové efekty.

Otevírák zajistili ty nejsilnější skladby z jejich minulého alba „We Were Exploding Anyway”. Při „Dance Dance Dance“ čahounský Simon Wright a kapelní hezoun Paul Wolinski zaujímají místa u bubenických kotlů, takže můžeme slyšet ztrojnásobenou rytmiku a samply. Asi při této písničce si poprvé všímám podivných pohybů, kterými hlavní projektant kapely Joe Shrewsbury doprovází svůj projev. Nejen, že jeho pohybové kreace působí velmi toporně a nevěryhodně, ale ještě ke všemu se i já cítím hloupě, protože se na něco takového musím dívat.

Ochutnávku z nové desky „Wild Light“ začíná nervózní hitovka „Prismus“, která patřila ke skladbám, jenž jsem si užil nejvíce. Přímočará rytmika, nad ní ambientní mlhy, které prořezávají agresivní syntezátory. To prostě najednou zafungovalo. Dalším vrcholem večera je sáhnutí do staršího materiálu v podobě alba „The Fall Of Math”, po kterém následuje opět úryvek z aktuálního materiálu, vystřídaný zřejmě nejtvrdší skladbou setu „Repeat! Reapeat!“, kterou se 65DAYSOFSTATIC žánrově přiblížili těm nejbouřlivějším okamžikům SLEEPMAKESWAVES. Zklidnění přichází s klavírním, pateticky gradujícím kusem „Radio Protector“, po kterém se přiznávám, že se ve mně vytrácí pozornost.

Set končí po hodině a více jak dvaceti minutách a já si říkám, že to ke konci už byla vlastně nuda. 65DAYSOFSTATIC by krom zkrácení koncertu pomohlo méně hloupých tanečků a více se do toho tak nějak srdíčkem položit. Set by zcela jistě oživily i starší skladby a případně projekce. Takhle jsem odcházel s pocitem, že tuto legendu přehráli ti čtyři talentovaní kluci ze Sydney.